9.9. - Den, kdy zemřel Jaroslav Vrchlický

Jaroslav Vrchlický, vlastním jménem Emil Jakub Frida, narozený 17. února 1853 v Lonech byl český spisovatel, básník, dramatik a překladatel. 

Narodil se v domě č. p. 103 v Lounech jako syn Jakuba Fridy a jeho manželky Marie, rozené Kolářové. Asi po roce se rodiče odstěhovali do Slaného a Emil Frida žil do deseti let u svého strýce, faráře Antonína Koláře v Ovčárech u Kolína. Zde navštěvoval první ročníky obecné školy (1857–1861), do hlavní (měšťanské) školy chodil krátce v letech 1861–1862 v Kolíně. Od roku 1862 studoval na Gymnáziu ve Slaném. Dále studoval v Praze a v roce 1872 maturoval v Klatovech. Pseudonym Jaroslav Vrchlický si zvolil na návrh spolužáka z klatovského gymnázia Josefa Thomayera. Jako studenti na jaře navštívili rozkvetlé údolí řeky Vrchlice u Kutné Hory a Vrchlický byl unesen nádhernou jarní scenérií. Tento pseudonym dříve používal kutnohorský básník Josef Jelínek Vrchlický. V údolí Vrchlice v roce 1919 vytesal kutnohorský sochař Josef Chvojan do pískovcové skály Vrchlického reliéf na ploše přes 12 metrů čtverečních. Veden strýcovým příkladem vstoupil Vrchlický po maturitě do pražského Arcibiskupského semináře. V roce 1873 ale přestoupil na filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, kde studoval dějepis, filozofii a románskou filologii. V době studií učil češtinu francouzského historika Ernesta Denise, který mu zprostředkoval první kontakty s francouzskou kulturou. První literární práce mu k tisku zprostředkovala redaktorka Sofie Podlipská, do níž se Vrchlický podle dochované korespondence zamiloval. Podlipská byla o dvacet let starší a moudře mu k životnímu vztahu i sňatku nabídla svou, tehdy patnáctiletou, dceru Ludmilu.

První studentskou láskou Jaroslava Vrchlického byla v roce 1870 dcera jeho bytné v Klatovech – K. Martínková. Stopy tohoto vztahu lze vysledovat ve sbírce Z hlubin. Po jeho odchodu na studia na Filosofické fakultě v Praze v roce 1873 však jejich kontakt skončil. V roce 1874 se zamiloval na prázdninách do své vzdálené příbuzné Marie Potěšilové. Tento platonický vztah byl inspirací ke vzniku sbírky Sny o štěstí. V Meranu, kde působil jako vychovatel, se cítil osamělý a velmi se mu stýskalo po domově, i když neúnavně psal a překládal z románských jazyků. Útěchou mu byla také korespondence se Sofií Podlipskou. Zdaleka nejvýznamnější roli sehrála v jeho životě právě Sofie Podlipská, spisovatelka, sestra Karoliny Světlé. Seznámili se v roce 1874 v Umělecké besedě. Ve svém depresivním rozpoložení v Meranu, kdy pochyboval i o svém talentu, napsal v srpnu roku 1875 Podlipské svůj první dopis; čilá, pro Vrchlického velmi povzbuzující korespondence trvala do listopadu následujícího roku. Postupně mezi nimi vznikl hluboký vztah a Vrchlický se do Sofie Podlipské, ačkoli byla starší téměř o dvacet let, zamiloval. Spisovatelka – již čtyři roky vdova – byla zamilovaná rovněž, byla si však vědoma velkého věkového rozdílu, proto obracela jeho pozornost ke své dceři Ludmile. Podařilo se jí připravit půdu pro vztah, který 4.8.1879 vyústil ve sňatek. Svým způsobem miloval matku v mladším – velmi půvabném – vydání, Ludmila však ani zdaleka nedosahovala intelektuální výše matčiny a on sám si rozuměl spíše s matkou nežli s dcerou.

Ludmila nicméně byla pro něj ideálem ženy. Své manželství, z něhož se narodily tři děti, vnímal jako vrcholně šťastné. Psal, tvořil dramata, překládal, stal se úspěšným a uznávaným tvůrcem. Na začátku 90. let však manželství zasáhla hluboká krize. Ludmila se zamilovala do pražského herce Jakuba Seiferta a udržovala s ním několik let poměr, který nezůstal pražské společnosti utajen a také nezůstal bez následků – Seifert byl otcem dvou ze tří Ludmiliných dětí. Vrchlický dlouho nic nevěděl, až ho o situaci zpravila jeho sestra Emma. Byl tím otřesen, zhroutil se. Dochovaly se dva dopisy, v nichž Ludmila Vrchlickému sdělila, že není otcem jejích dvou dětí, dcery Evy a syna Jaroslava. Poslední ženou v jeho životě byla v letech 1904-1908 o sedmnáct let mladší Justina Vondroušová.

Vrchlický jako první literát s oblibou užíval slova pábit, když si odcházel zakouřit. Toto slovo později posunul dále Bohumil Hrabal, jenž je používal ve svých dílech. Od roku 1875 působil jako tajemník a vychovatel synů hraběcí rodiny Montecuccoli-Laderchi nejprve v Meranu nad Panarem u Modeny, později v Livornu. Po návratu krátce působil na učitelském ústavu v Praze v Panské ulici, vyučování ho však nebavilo. Na přímluvu hraběte Montecucoliho byl roku 1877 jmenován tajemníkem na pražské české technice, později se stal profesorem moderních věd a získal čestný doktorát.

V roce 1901 jej, spolu s Antonínem Dvořákem, rakouský císař František Josef I. povýšil do šlechtického stavu a jmenoval jeje členem Panské sněmovny, říšské rady ve Vídni. Vrchlický zde vystupoval a obhajoval požadavek všeobecného hlasovacího práva. Jako člověk byl nesmírně činný, mj. byl členem Královské akademie v Padově, členem Polské společnosti tovaryšstva polského v Paříži a také čestným občanem mnoha českých měst. Roku 1893 byl na Univerzitě Karlově jmenován profesorem evropské literatury. Byl také členem České akademie věd a umění. Vrchlický byl opakovaně nominován na Nobelovou cenu za literaturu, cena mu však nikdy nebyla udělena.

Od roku 1908Vrchlického začala trápit nemoc– měl úporné bolesti hlavy, v srpnu prodělal záchvat mrtvice, po níž viděl dvojmo a ztratil schopnost číst. Léčil se v sanatoriích ve Stupčicích v jižních Čechách, v istrijské Opatiji a v Domažlicích. V roce 1912 jej mrtvice postihla znovu, ochrnul po ní na pravou polovinu těla. Vrchlický zemřel 9. září 1912 v 59 letech, podle lékařské zprávy následkem sklerózy mozkových cév. Je pohřben na vyšehradském Slavíně.

Jeho dílo obsahuje kolem 270 svazků, mj. přes 80 básnických sbírek a 50 divadelních her. Jeho básnické sbírky a dramata jsou vrcholnou ukázkou formální dokonalosti, avšak zároveň poměrně čtivé. Vrchlický se snažil dokázat, že čeština je jazyk, který dokáže vyjádřit vše.

Pozdějšími generacemi, počínaje generací 90. let 19. století, byla Vrchlického tvorba často kritizována a odsuzována za mnohomluvnost, patos, samoúčelnou rétoriku a šroubovanou jazykovou skladbu. Proti jeho dílu vystoupili například také o tři roky starší Tomáš Garig Masaryk, jenž Vrchlického uznával jen jako dobrého překladatele. Až další generace básníků jako například Viktor Dyk, Lev Blatný a Jaroslav Seifert, si uvědomila kvalitu jeho básnického díla, nyní je Vrchlický považován za jednoho z nejvýznamnějších českých básníků.

Vrchlický svým ideově bohatým dílem připravil půdu pro symbolismus. Cílem jeho díla bylo vytvořit poezii, která by se zcela vyrovnala vrcholnému evropskému básnictví a která by ztělesňovala harmonický ideál člověka. Zabýval se historickými náměty, vývojem lidstva. Při tomto mapování historie nacházel největší inspiraci v antické lyrice.