4.9. - Den, kdy se vzdal Geronimo

Apačský náčelník a šaman Geronimo, indiánským jménem Goyathlay -"Ten, který zívá"se narodil mezi léty 1820-25 na pomezí Arizony a Nového Mexika bedonkohejským rodičům. Bojovníku Taklishimovi neboli Šedivému a ženě, kterou známe jen pod španělským jménem Juana. Byl údajně čtvrtým dítětem z celkem osmi sourozenců, čtyř chlapců a čtyř dívek. Kromě Ish-ton byla jeho známou sestrou Nah-da-ste, která se stala jednou z manželek warmspringského náčelníka Nany. Na oplátku si Geronimo vzal Nanovu dceru Zi-yeh alias Kattie.

Geronimuv otec zemřel na vleklou chorobu v době, kdy byl Goyathlay ještě malý chlapec. Jeho žena Juana se pak už nikdy nevdala. První Geronimovou ženou byla Alopé, po její tragické smrti měl ještě nejméně osm manželek (Chee-hash-kish, Nana-tha-thtith, Zi-yeh, She-gha, Shtsha-she, Ih-tedda, Taz-ayz-Slath a Azul). S Chee-hash-kish měl náčelník syna Chappa a dceru Dohn-say, se Zi-yeh dceru Evu a s Ih-teddou, kterou v roce 1885 unesl z okolí meskalerské rezervace, dceru Lennu a syna Roberta.

Ačkoliv se Goyathlay účastnil všech významných bitev Čirikavů, známějším se stal až v 70. letech 19. století a úplně se proslavil až v letech 1885-86, kdy s hrstkou bojovníků unikal několika tisícům amerických a mexických vojáků.

Náčelník zemřel 17.2.1909 na zápal plic. Způsobil si ho sám, neboť značně opilý spadl z koně do ledové vody a nastydl. Když Geronimo umíral, držel ho za ruku synovec Ace Daklugie. Ten se pak stal strážcem strýčkova odkazu a do značné míry i tvůrcem jeho legendy.

Sám Geronimo ve svém vlastním autorizovaném životopise, který s pomocí synovce Ace Daklugieho nadiktoval školnímu inspektorovi S. M. Barrettovi, tvrdí, že se narodil v červnu 1829 v kaňonu No­doyohn ve východní Arizoně. Rezervační a vojenské záznamy upřesňují datum narození na 16. června 1829. Nicméně přesné datum narození Geronima asi zůstane nezjištěno. V dnešní době se uvádí jako nejpravděpodobnější období mezi roky 1820 až 1825.

Společenství apačských "národů" v 19. století se skládalo z pěti velkých kmenových skupin, kterou tvořili Lipanové, Meskalerové, Jicarillové, Čirikavové a Západní Apačové.

Nejasný je i datum zavraždění Geronimovi ženy, synů i matky Mexičany. Všeobecně příjmaným faktem je rok 1858 ve kterém mělo dojít k velkému masakru Bedonkohů u Kaskiyehu v severovýchodní Chihuahue.  Žádný jiný primární zdroj krom Geronimových pamětí o této události však nemluví. Jediná událost tohoto typu, již můžeme ztotožnit s Geronimovým popisem, se poblíž janoského presidia stala ráno 5. března 1851. Tehdy oddíly sonorského guvernéra José Maríy Carrasca napadly apačské tábory rozptýlené kolem Janosu. Oficiálním důvodem útoku na pokojné Apače, přicházející do Chihuahuy obchodovat, bylo podle Carrasca potrestání zlodějů dobytka, uloupeného u sonorské osady Bacerac. Skutečným motivem vpádu sonorských vojáků do Chihuahuy však byla pomsta. Sonořanům se podařilo dorazit k Janosu, aniž je kdokoli, ať už obyvatelé predisia nebo Indiáni, zpozorovali. Ještě než dorazili k osadě, zavraždili při cestě k osadě přes dvacet Apačů a na 60 především žen a dětí zajali. A to je celá pravda o strašlivém vraždění u Kaskiyehu. Je možné, že tu byli zabiti i další Apači, a tedy i Geronimovy děti, manželka a matka, ale oficiální hlášení velitelů tažení nezmiňuje žádné zabité děti. Navíc Geronimova rodina tehdy žila v smíšené, bedonkohejsko­čihennské tlupě náčelníka Mangase Coloradaase, která se v té době u Janosu nevyskytovala.

Náčelník prý svou rodinu pomstil o rok později, kdy se účastnil tažení spojených čirikavských kmenů do Sonory. Měl se tu vyznamenat v boji u města Arizpe, kde zabil mnoho nepřátel. Je však nadevší pochybnost potvrzeno, že Geronimo měl na mysli bitvu u Pozo Hediondo v roce 1851 a tady se samozřejmě Sonořanům neměl ještě za co odplácet. Na přelomu 40. a 50. let 19. století čelil mexický stát Sonora neustálým útokům čirikavských a Západních Apačů. V roce 1849 tu pobili na 187 lidí, o rok později 111 a během roku 1851 na 150 lidí. V následujících dvou letech povraždili Apači v Sonoře dalších 250 mužů, žen i dětí. Kromě toho 20. ledna 1851 porazili u Pozo Hediondo "Smrdutých pramenů" na hlavu 100­členný oddíl sonorské domobrany, přičemž zabili 26 vojáků. Takovou pohanu Carrasco nemohl snést a chtěl co nejdříve dopadnout, pozabíjet a pozajímat jakékoli Apače, lhostejno zda vinné nebo nevinné.

V knihách vystupuje Geronimo buď jako neohrožený a statečný bojovník, ochraňující a mstící svůj lid nebo jako vyložený zlosyn, vraždící bělochy na potkání. Stejně rozporuplné je mínění u  Geronimových současníků Náčelníkovi nejbližší příbuzní jako synovec Ace Daklugie, syn Juha a Ish­ton, vynášejí Geronima do nebe a odmítají jakoukoli kritiku. Potomci některých Geronimových nejbližších spolubojovníků, Nachiseho, Yahe­chula, Stoupajícího kouře, nebo Chihuahuy, tvrdí, že se v několika bitvách zachoval jako naprostý zbabělec. Jako příklad uvádějí jeho chování v boji s mexickou pěchotou v dubnu 1882. Geronimo se prý před vojáky, celý strachy bez sebe, schovával v jeskyni spolu s malými dětmi, dokud ho odtud nevysvobodil Yahe­chul a Chihuahua, kteří postříleli většinu mexických důstojníků a tím vojáky zahnali na útěk. Geronimo dokonce navrhoval ostatním válečníkům, aby opustili ženy a děti, nechali je na pospas Mexičanům a utekli do hor. I zde však nejsou spolehlivé zdroje. Nejbližší Geronimův spolubojovník a spoluvelitel jeho tlupy Nachise, syn náčelníka Cochise, na svého staršího druha silně skrytě žárlil. Vadilo mu hlavně to, že starý Geronimo má na rozdíl od něho šamanské schopnosti. Geronimo nebyl nikdy velkým náčelníkem, jen vůdcem proměnlivé družiny válečníků z různých čirikavských skupin a jejich rodin. Skuteční dědiční nantanové mu záviděli vliv, který měl na jejich mladé bojovníky, a štvalo je, že jim je odvádí a "kazí„. Odtud možná pramení pomluvy o Geronimově zbabělosti, nesmyslné krutosti a dalších nepěkných vlastnostech. 

Mnozí Čirikavové, hlavně ti smíření s porobou, toužící žít v míru a klidu, náčelníka nenáviděli. Kvůli němu a jeho nájezdům je vojáci zabíjeli, věznili, šikanovali a nakonec odvezli do vyhnanství na Floridu. Byli ale i tací, kteří mu po letech odpustili. Meskaler Charlie Smith, jehož v roce 1885 jako malého chlapce zajali a unesli Geronimovi bojovníci, po letech vypověděl: “ … vojáci zabíjeli ženy a děti (v odvetu za akce Geronimovy tlupy) … Byly časy, kdy jsem za to Geronima nenáviděl…; když jsem byl starší, poznal jsem, že neměl jinou volbu". Geronima neměli vůbec rádi Západní Apači. Jejich bojovníci sloužili ve velkém počtu jako zvědové v americké armádě a Geronimovi bojovníci jich poměrně dost zabili. Taipe, Apač za skupiny White Mountains, o Geronimovi soudil takto: "Byl ze všech nejvychytralejší. … Byl to velký kouzelník, ale také zlý. Když se mu přiblížili pronásledující vojáci a některé dítě začalo najednou křičet, zakroutil mu krk"

Co se týče významu Geronimova odboje v kontextu apačských dějin a válek byl spíše symbolický. Pár válečníků, jimiž náčelník disponoval, nemohlo nic zásadního změnit. Navíc v době, kdy už se většina Apačů vzdala a podvolila nevyhnutelnému. Přesto dokázal neuvěřitelné věci, jen v roce 1885 pobilo jeho 34 bojovníků a osm starších chlapců v Mexiku a USA na 200 lidí (75 amerických občanů, 12 apačských scoutů, 10 amerických vojáků a kolem stovky Mexičanů). Toto číslo zvláště vynikne, když ho porovnáme se ztrátami Geronimovy tlupy: ta přišla během celého tažení jen o šest mužů, dva chlapce, ženu a dítě.

Geronimo se vzdal americké armádě 4.9.1886

V posledních letech svého života žil Geronimo, spolu se všemi přežilými Čirikavy, na území komančsko­kiowské rezervaci u Fort Sillu v Oklahomě. Dnes jsou jejich potomci známí jako Fort Sill Apači.

Pokud si američtí důstojníci a úředníci mysleli, že zajetím a uvězněním Geronima končí problémy s Apači, pak se mýlili. Už v roce 1887 se vzbouřilo v Arizoně několik apačských zvědů, které vedl proslulý Apač Kid, jeden z nejslavnějších indiánských psanců. O dva roky později byl se svými druhy sice dopaden, ale při převozu do vězení zneškodnili apačští rebelové své strážce a uprchli do hor. Mnozí byli chyceni a pověšeni, Apač Kid, ukrytý v Mexiku, však terorizoval pomezí Sonory a Arizony dlouhá léta. V roce 1890 utekli z arizonské rezervace San Carlos další Apači a zase začalo docházet k olupování a vraždám civilistů. V témže roce téměř do jednoho vyhladili poslední svobodní Nednijové ukrytí v Sierra Madre v sonorském pohoří Espuelas skupinu francouzských zlatokopů. Dva roky nato se sierramadreští Nednijové smíšení s apačskými uprchlíky z Arizony pustili do napadání mormonských usedlostí v Sonoře. Téměř každý následující rok bylo v Sonoře zaznamenáno několik vražd a nájezdů spáchaných divokými Apači. Poslední krvavý incident se stal pravděpodobně v roce 1934, kdy mexičtí rolníci a dobytkáři v průsmyku Cumpas dopadli a postříleli čtyři apačské ženy a jednoho bojovníka. U mrtvých Indiánů nalezli několik čerstvých skalpů, ještě předtím tato minitlupa na úspěšném nájezdu uloupila nějaký dobytek a okradla a zabila několik lidí. Potíže byly i s Meskalery v Novém Mexiku. Posledního bělocha, mladého a zbrklého kovboje jménem Don McLane, zastřelil v lednu 1908 poblíž meskalerské rezervace bojovník Kedinchin.