29. 11. - Den, kdy vznikl slavný fotbalový klub FC Barcelona

FC Barcelona, celým názvem Futbol Club Barcelona je profesionální španělský fotbalový klub sídlící ve městě Barcelona, v autonomním společenství Katalánsko. Od sezóny 1929 hraje v Primera División, španělskou nejvyšší fotbalovou soutěž a domácím fotbalovým stadionem je "Nou Estadi de Futbol Club Barcelona", známý pod názvem Camp Nou s kapacitou téměř 100 tisíc diváků. Klubové barvy jsou modrá a granátová.

Historie

Football Club Barcelona založil v roce 1899 švýcarský podnikatel Joan Gamper, který se do Barcelony přestěhoval o rok dříve kvůli podnikání. Dalšími spoluzakladateli byli Walter Wild, Lluis d’Ossó, Bartomeu Terrados, Otto Kunzle, Otto Maier, Enric Ducal, Pere Cabot, Josep Llobet, John Parsons a William Parsons. Walter Wild, jenž byl rodák z Anglie, se stal prvním prezidentem klubu a v kombinaci s jeho hráčskými schopnostmi ho můžeme považovat za první klubovou legendu.

Jako klubové barvy zvolil červenou a modrou, inspirován svým oblíbeným švýcarským fotbalovým klubem FC Basel 1893 a první dres klubu byl napůl sešitý z barev purpurové a modré v kombinaci s bílími trenýrkami.

Na počátku existence používala Barcelona jako svůj znak oficiální městský znak Barcelony, aby demonstrovala své spojení s městem. V roce 1910 však usoudilo vedení, že klub potřebuje vlastní logo, které se s malými úpravami zachovalo dodnes.

Historicky první utkání sehrála FC Barcelona proti skupině anglických přistěhovalců a prohrála 1:0. První trofej získal klub ale již roku 1901, kdy vyhrál Copa Macaya a o rok později hrál hned v prvním ročníku finále Copa del Rey, kde prohrál s Clubem Vizcaya. V roce 1909 získal klub svůj první oficiální stadión s kapacitou 6000 diváků a v počáteční éře vyhrál klub několikrát katalanský pohár a čtyřikrát dokázal zvítězit ve španělském mistrovství. 

Rivalita

Regionálním rivalem Barcelony je RCD Espanyol Barcelona, jejichž vzájemný duel se nazývá "El derbi Barceoní", ale hlavním rivalem je madridský Real, (který je pro Katalánce symbolem zla) ať už z hlediska sportovního nebo politického. Derby těchto dvou týmů je označováno jako "El Clásico".

První "Zlatá éra"

Během let 1919 až 1929 byla Barcelona na domácí půdě prakticky neporažena a byla to její první "Zlatá éra". V roce 1922 byl slavnostně otevřen stadion Les Corts pro 20 000 diváků a klub na něm zvítězil hned v prvním ročníku nově vzniklé španělské La ligy v roce 1929. Stadión Les Corts byl následně rozšířen na kapacitu 60 000 diváků a přezdívalo se mu "Katedrála fotbalu", přičemž v té době hrály za klub hvězdy jako Samitier, Alcántara, Zamora, Sagi, Piera či Sancho.

Úpadek

V roce 1930 klub přišel o svůj stadion Les Corts, který obsadil fašistický diktátor Primo de Rivera a udělal ze stadionu tábor pro občanskou válku. Poprvé se tak projevila zášť politické moci vůči Barceloně, jejímž hlavním důvodem byla příslušnost klubu ke Katalánsku. Mnoho členů klubu bylo pronásledováno, někteří byli zatčeni a konce největšího teroru se členové klubu dočkali až po občanské válce, kdy počet členů klesl o 75 % a zázemí klubu dokonce postihlo ostřelování bombami.

Camp Nou

Klubu se však podařilo vstát z popela a v sezóně 1944/45 získal svůj druhý titul, který byl záhy následován dalšími. Do roku 1957 měla Barcelona na kontě šest mistrovských titulů, více než dvacet katalánských titulů a 13 vítězství v Copa del Rey. 

V roce 1953 tehdejší prezident Francesc Miró-Sans nechal zahájit stavbu nového stadionu s názvem Camp Nou s kapacitou přes 98 000 diváků, který byl slavnostně otevřen o 4 roky později 24. září roku 1957. Již v následujících dvou sezónách po otevření stadiónu získala Barcelona španělský titul a v letech 1958 a 1960 také Pohár veletržních měst, který pak vyhrála ještě roku 1966 a se třemi vítězstvími ji v dnes již neexistující soutěži nikdo nepředstihne.

Barcelona víc než jen klub

V 60. letech se Barcelona stala národním symbolem "utlačovaného" katalánského lidu a v roce 1968 prohlásil tehdejší prezident klubu Narcís de Carrearas při svém vřelém přivítání po příchodu, že "Barca je víc než jen klub", což přesně vyjadřuje její spojitost s lidmi v Katalánsku. Toto heslo se ujalo jako oficiální a dnes jej lze vidět na hlavní tribuně stadionu Cam Nou. Na mistrovský titul však dlouho barcelonští díky Realu Madrid nedosáhli, ale podařilo se jim pětkrát vyhrát domácí pohár.

V roce 1973 byl do klubu přiveden nizozemský ostrostřelec Johan Cruijff, díky němuž získala Barcelona po dlouhých čtrnácti letech znovu mistrovský titul. S příchodem Cruijffa se změnila hra klubu k nepoznání, tým předváděl ofenzivní fotbal, který byl označován za nejhezčí na světě. Na podzim roku 1974 proběhly oslavy 75. výročí založení klubu, kde se ukázal sociální význam Barcelony, když na oslavy dorazilo množství umělců, vznikaly chorály, plakáty a odehrála se různá setkání hráčů s diváky. Vznikl také oficiální chorál klubu "Cant del Barca".

Prezident Josep Lluís Núňez i Clemente

S příchodem nového prezidenta Josep Lluís Núňez i Clemente byla hlavním cílem stabilizace klubu a práce s vlastními odchovanci. Núňez prohlasíl, že to můžou být bolestivé roky bez titulu, ale nakonec dosáhneme vysněného týmu. Vznikla nová fotbalová akademie a počet členů klubu se vyšplhal v roce 1993 až na 700 tisíc.

Na sportovním poli se příliš nedařilo a klub získal pouze jeden mistrovský titul v roce 1985, ale přesto 5x vyhrál domácí pohár Copa del Rey a v roce 1990 jich má na kontě už 23. Na mezinárodní scéně se daří o mnoho lépe, když hned třikrát vítězí v Poháru vítězů pohárů a v roce 1982 přichází za miliardu pessos argentinská superhvězda Diego Maradona. Ten však vydrží v klubu pouze do roku 1984, kdy odchází do italského SSC Neapol.

Druhá "zlatá éra"

Strategie prezidenta Núňeze však nakonec slaví po letech strádání úspěch a na počátku 90. let povstal tým snů.

Trenérského kormidla se chopila bývalá superhvězda Johan Cruijff a Barcelona dokázala čtyřikrát v řadě zvítězit v Primera Divizión. V klubu dominovaly hvězdy jako Josep Guardiola, José Mari Bakero, Ronald Koeman či Hristo Stoičkov. Tito hráči pak v sezóně 1991/92 získali tři velevýznamné trofeje, když zvítězily v Primera División, následoval zisk titulu v prvním ročníku Ligy mistrů a následně získali i Superpohár EUFA, čímž se poprvé podařilo získat 3 trofeje v jedné sezóně.

Úspěch "týmu snů" na počátku 90. let byl obrovský a přilákal Barceloně po světě miliony fanoušků.

Konec druhé "zlaté éry"

Prohrané finále Ligy mistrů 1993/94 v řeckých Aténách však znamenalo konec této druhé zlaté éry. V klubu byl znát přetlak hvězd a napětí, které vyústilo odchodem trenéra Cruijffa během sezóny 1995/96 a po něm se v klubu vystřídalo během sedmi let hned šest trenérů. Barcelona získala v roce 1997 ještě jednou a naposledy Pohár vítězů pohárů, ale byl znát její celkový ústup z absolutní špičky evropského fotbalu.

Následující období

Klub však dokázal těžit ze svého postavení a na domácí půdě se mu podařilo posbírat po dvou titulech mistra v letech 1998 a 1999 i stejný počet vítězství ve španělském poháru Copa del Rey v letech 1997 a 1998. V roce 2000 odešel po 22 letech nejdéle sloužící prezident v historii Josep Lluís Núňez i Clemente a přespříští prezident klubu Joan Laporta pak znovu mění strategii a místo starších hvězd typ Luise Figa či Patricka Kluiverta přivádí Ronaldinha, Samuela Eto'a a Deca.

Tento tým již pod vedením nizozemského kouče Franka Rijkaarda vítězí v sezóně 2004/05 v Primera División a připisuje si šesté vítězství v Supercopa de Espanňa. V následující sezóně dokonce podruhé triumfuje v Lize mistrů a s obhajobou trofejí za Primera División a Španělský superpohár získává "treble". V roce 2006 pak Barcelona podepisuje sponzorský kontrakt s neziskovou organizací UNICEF a jako první klub světa za hlavní reklamu na dresu neinkasuje peníze, naopak přispívá částkou 20 milionů eur ročně. Se závěrem sezóny 2007/08 poměrně nečekaně skončil v klubu kouč Frank Rijkaard, Deco, Ronaldinho a nedlouho po nich i ostrostřelec Eto'o.

Třetí "zlatá éra" a sezóna 2008/2009

Prezident Joan Laporta se odhodlal k riskantnímu tahu a angažoval trenéra B-týmu Barcelony Josepa "Pepeho" Guardiolu a do pozice tahouna týmu dosadil velmi nadaného argentinského technika Lionela Messiho. Pilíře nově vzniklého týmu tvořili Andrées Iniesta, Xavi, Carles Puyol, Dani Alves a Victor Valdés.

Příchod Josepa Guardioly na post prvního kouče na počátku sezóny 2008/09 účinkoval jako pokropení živou vodou. Tento energický kouč dovedl tým k nejúspěšnější sezóně v historii klubu, když se mu podařilo nejprve získat španělský "double" (vítěz ligy i poháru), poté potřetí triumfovat v Lize mistrů, následně zvítězit jak v evropském, tak španělském Superpoháru a nakonec dovršit sezónu snů ziskem titulu Mistra světa klubů. Zisk šesti trofejí znamenal pro Barcelonu obrovský příval podpory fanoušků i mezinárodního uznání, respektu a autority. Navíc se nyní již světovým superhvězdám v čele s Messim, Xavim a Iniestou podařilo zvítězit na hřišti svého největšího rivala Realu Madrid 6:2, což byla pro "Bílý balet" dosud největší domácí porážka v El Clásico. Barcelona tak v tomto roce vyhrála všechny soutěže, kterých se účastnila – španělský klub nemůže momentálně získat více než šest trofejí.

Současnost

V následujících sezónách do současnosti se Barceloně povedlo vyhrát 2x Ligu mistrů, 2x Mistrovství klubů, 2x španělský pohár, 4x španělskou ligu, 2x španělský superpohár a 1x evropský superpohár. 

V současnosti jsou v kádru Barcelony například hráči jako: Neto, Marc-André ter Stegen, Jordi Alba, Júnior Firpo, Clément Lenglet, Geread Pique, Sergi Roberto, Nélson Semedo, Jean-Clair Todibo, Samuel Umtiti, Moussa Wagué, Carles Aleňa, Sergio Busquets, Frenkie de Jong,  Arturo Vidal, Ousmane Dembélé, Anssumane Fati, Antoine Griezmann, Lionel Messi, Miralem Pjanič,Philiphe Coutinho nebo Luis Suárez.

Celkové úspěchy

5x Vítěz Pohár mistrů evropských zemí nebo Ligy Mistrů, 4x Pohár vítězů pohárů, 3x Veletržní pohár, 5x Superpohár UEFA, 3x Mistroství světa ve fotbale klubů, 26x Španělská liga, 30x Vítěz španělského poháru, 2x španělský lihový pohár, 13x španělský superpohár

Další informace najdete na oficiálním webu zde