16. 1. - Den, kdy se upálil student Jan Palach

Jan Palach narozený 11. srpna roku 1948 v Praze byl student historie a politické ekonomie Filozofické fakutly Univerzity Karlovy, který se upálil na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti po začátku okupace Československa amádami států Varšavské smlouvy. Dne 16. ledna roku 1969 se zapálil v horní části Václavského náměstí v Praze. S rozsáhlými popáleninami byl převezen do nemocnice, kde po třech dnech zemřel.

Původ, dětství a vzdělání

Jan Palach pocházel ze Všetat, kde také vyrůstal. Jeho otec byl před změnou režimu živnostník - cukrář, poté co o podnik přišel pracoval jako dělník v pekárně a jeho smrt roku 1962 nesl Jan velmi těžce. Jeho matka byla členkou Českobratrského evangelického sboru, v roce 1957 vstoupila do Komunistické strany, aby zajistila synům studium. Jan byl členem místní sokolské jednoty, stejně jako jeho rodiče a sboru Českobratrské církve evangelické v nedaleké Libiši. Zajímal se o historii, přírodu a rád četl. Po ukončení základní školy vystudoval Gymnázium v Mělníku. I když v roce 1966 uspěl u příjmacích zkoušek na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy nebyl přijat pro svůj "živnostenský původ" a začal tak studovat na Vysoké škole ekonomické. O dva roky později se znovu hlásil na Filozofickou fakultu a tentokrát již byl přijat. 

Spolužáci a učitelé Jana Palacha charakterizovali jako spravedlivého člověka, který se dokázal zastat slabšího a který nenáviděl křivdu. Velmi rád diskutoval, měl solidní vědomostní základ. Spolužáci ho respektovali a zároveň ho i trochu obdivovali. Nikdy se nechvástal, zůstával v pozadí, ale když byl vyzván, do diskuse se rád zapojil.

Zkušenosti se Sovětským svazem a Evropou

V létě roku 1967 se účastnil v Kazašském SSR projektu zúrodňování kazažských stepí. V dopise mamince Palach napsal: "Někteří sovětští politici se úporně snaží izolovat svoje lidi od ostatnícho kacířského světa, tam teď patříme my." Jak tvrdil mamince měl ruské občany rád, problém viděl vždy v diktátorském vedení ruského lidu. V létě 1968 odjel jako studentský předák na studentskou brigádu do Sovětského svazu poblíž Leningradu, odkud se vrátil pár dní před invazí. Z této brigády byl však naprosto šokován jak se chovají k vlastním obyvatelům v samotném Sovětském svazu. V říjnu téhož roku dostal povolení odcestovat na brigádu do Francie, tehdy zasažené studentskými nepokoji, která ho velmi silně ovlivnila.

Protestní akce proti sovětské okupaci a rezignaci československé společnosti

Na podzim roku 1968 se účastnil mnohých protestních akcí proti okupaci, včetně studentské stávky. Poté, co si lidé na přítomnost okupačních vojsk začali zvykat, upadali do letargie a propadali pocitu, že s tímto stavem nemohou nic dělat, nechtěl se s touto situací smířit a tak pravděpodobně začal uvažovat o radikálnější akci, která by probrala společnost z rezignace. Podle dokumentu Poselství Jana Palacha byl ke konci roku 1968 velmi znepokojený politickou situací v Československu. Podle rozhovoru se starším Palachovým bratrem Jiřím, Jan před svým činem nic nenaznačil. Původně byl domluvený se svou matkou, že půjdou nakupovat nové oblečení.

Ve čtvrtek 16. ledna 1969 okolo 14:30 si v horní části Václavského náměstí v Praze odložil tašku a načichal se přineseného éteru. Pak se polil hořlavinou a zapálil. Hořící běžel přes křižovatku od kašny pod muzeem k Washingtonově ulici, kde se jej pokusil svým kabátem uhasit výhybkář Dopravního podniku. S rozsáhlými popáleninami byl převezen na Kliniku popálenin FNKV a LFH UK v pražské Legerově ulici. Zde s ním byl na magnetofonový pásek natočen krátký rozhovor, v němž Palach hovořil o příčině svého činu. V záznamu se zmiňuje o pasivitě lidí, vystupuje proti rozšiřování "Zpráv" - deníku vydávaného sovětskými okupanty, a požaduje generální stávku. Z rozhovoru je patrné, že byl pod utišujícími léky a měl značné bolesti. Svůj čin nenazval sebevraždou, ale akcí.

Palachova matka se o činu svého syna dozvěděla až z novin spolucestujícího ve vlaku a starší bratr Jiří se o Janově popálení dozvěděl z telefonátu z pražské nemocnice, ale nedozvěděl se, proč byl popálen. O chvíli později však z rozhlasu slyšel, že se pokusil upálit dvacetiletý student filozofické fakulty J. P. a vše se mu spojilo dohromady. Jan Palach zemřel v neděli 19. ledna 1969 v 15:30, tři dny po svém činu.

Pohřeb

Pohřeb Jana Palacha dne 25. ledna 1969 se stal velkým protestem proti pokračující okupaci. Smuteční průvod, čítající několik desítek tisíc lidí, šel z Václavského náměstí na tehdejší náměstí Krasnoarmějců v Praze 1, kde hovořilo několik řečníků, včetně Luboše Holečka. Palach byl pohřben na Olšanských hřbitovech. Roku 1973 byly Palachovy ostatky bez souhlasu pozůstalých zpopelněny a popel uložen v rodných Všetatech. Převoz proběhl tajně a narychlo avšak prázdný hrob byl nadálé masivně navštěvován. V roce 1990 se urna s popelem vrátila zpět na Olšanské hřbitovy.

Reakce na čin

Václav Havel, jako člen předsednictva Československého svazu spisovatelů v roce 1969 pro televizi natočil projev, ve kterém vyzýval občany, aby nepropadli pasivitě a nepáchali tak morální sebevraždu. Apeloval na oficiální činitele, aby svolali plenární schůzi Federálního shromáždění, zakázali šíření ilegální okupační tiskoviny "Zprávy" a vypsali předčasné volby. Politiky, kteří byli veřejně známi jako kolaboranti s okupační mocí, jmenovitě Koldera, Indru, Bilaka, Nového a Rytíře vyzval, aby odstoupili.

Jan Palach si sám údajně nepřál další mrtvé, jak dokazují písemné poznámky a výpověď jeho spolužáka Luboše Holečka o rozhovoru s Janem Palachem v nemocnici: "Můj čin splnil účel, ale ať už to nikdo nedělá. Ať se ty studenty pokusí zachránit, aby celý život zasadili ke splnění naších cílů. Ať se přičiní živí v boji". Proti dalšímu upalování vystoupili i básník Jaroslav Seifert a prezident Ludvík Svoboda. I přes tyto žádosti došlo v prvních měsících roku 1969 k vlně sebevražedných pokusů mladých lidí, kteří následovali Palacha. Po Palachovi se v období od 16. do 31. ledna 1969 se v Československu pokusilo upálit 10 lidí, do konce dubna 1969 to již bylo 26 lidí, z toho 7 zemřelo. Nejznámější z nich je Jan Zajíc, který se upálil 25. února 1969 v průchodu domu na Václavském náměstí. Ani on, ani nikdo z dalších lidí (Josef Hlavatý, Jan Bereš, Evžen Plocek, Miroslav Malinka či Michal Lefčík), kteří se počátkem roku 1969 upálili, se ale s Janem Palachem takřka jistě neznali a nebyli členy žádné organizované skupiny. V zahraničí se v návaznosti na Palachovu smrt 20. ledna 1969 v Budapešti v zahradě Národního muzea polil benzínem a zapálil Sándor Bauer a v lotyšsku Elijahu Rips. 

Pozdější odkaz

V tzv. Palachově týdnu od 15. ledna do 21. ledna v roce 1989, probíhaly v Praze protestní akce zaměřené proti komunistickému režimu. Jednalo se o předstupeň Sametové revoluce. Veřejná bezpečnost a Lidové milice tyto protesty rozháněly obušky, slzným plynem a vodními děly. Několik představitelů nezávislých iniciativ, například Václav Havel, Stanislav Penc, Alexandr Vondra, Dana Němcová či Petr Placák, bylo kvůli účasti na demonstraci zatčeno a vzato do vazby. Také hřbitov ve Všetatech byl Veřejnou bezpečností zcela obležen, aby nebylo možné pokládat květiny a rozsvěcet svíce u Palachova hrobu.

Co možná nevíte

V lednu 2009 bylo zveřejněno, že historici objevili dokument, podle kterého Palach v lednu 1969 chtěl, aby studenti obsadili budovu rozhlasu. Jan Palach svůj návrh odeslal 10 dnů před svým činem, v dopisu adresovaném tehdejšímu studentskému vůdci Luboši Holečkovi. Dokument objevil historik Petr Blažek, který také popisuje osobu Jana Palacha jako neskutečně veselého a někdy až hyperaktivního kluka, rváče, který nezkazil žádnou lumpárnu. O svém posledním činu se ovšem před jeho vykonáním nikomu nezmínil. Inspirací Palachovi bylo sebeupálení Thích Quang Dúca a dalších vietnamských buddhistických mnichů na protest proti perzekuci buddhistů katolíky v Jižním Vietnamu. O tom, že čin Jana Palacha nebyl krokem zoufalého a nešťastného člověka, svědčí přepis rozhovoru, který s Palachem před jeho smrtí natočila ošetřující lékařka Zdenka Kmuníčková. Palach jí sdělil, že k tomu, aby se zapálil, potřeboval vztek a dovolával se odkazu na smrt Jana Husa: "Koneckonců Hus také umřel na hranici". 

O činu Jana Palacha vzniklo několik filmů. V roce 2013 měl premiéru třídílný televizní film "Hořící keř" režisérky Agnieszky Hollandové a v roce 2018 film "Jan Palach" režiséra Roberta Sedláčka.